Větší vinu na "plýtvání" mají ženy. Nejsme (rodina) nijak bohatí ale co žena nakupovala textilu a obuvi, který nenosí nebo jednou je k neuvěření. A co máte dělat ... má vlastní peníze, trestat se nesmí a výchova nepomáhá.

Ono totiž nakupování nejspíš přináší rychlou krátkou odměnu - dopamin. Tělo ten dopamin chce a očekává - posiluje tím dopaminem chování, které nám přináší uspokojení. Ale za chvíli člověk potřebuje další dávku.

Zeptejte se ženy, jestli ze všeho toho oblečení má pořád radost.

Zbavování se věcí je hodně těžké, protože aktivuje centra bolesti v mozku.

Má Vaše žena dost koníčků, má dostatečnou životní náplň, dost zajímavý život? Dostatek objímání, pochval, dost přátel a jiné spokojenosti?

Já s vámi souhlasím.

Ve svém vdoveckém bytečku mám nábytek, který si moji rodiče objednali a který jim byl přivezen 21. srpna 1968 (bez sebemenší souvislosti s tím, co se ten den stalo, ale právě vzhledem k tomu, co se ten den stalo, si i po tak dlouhé době člověk pamatuje přesné datum). Takže vidíte, že ten nábytek je starý a v podstatě bezcenný. Nejprve s mými rodiči a potom i se mnou se už třikrát stěhoval a 99% jiných lidí by ho už dávno vyhodilo, ale já říkám, že ho jednou vyhodí až moji dědicové.

Problém je však v tom, že lidé mají tendenci považovat za životní nutnost takový způsob života, jaký si mohou dovolit. Nějaká průměrná rodina ani nepomýšlí na něco luxusního a snadno postradatelného, ale jakmile přijde k nějakým větším penězům (výhra ve sportce, dědictví), hned si začne žít na vysoké noze. To bych ještě pochopil. Mně by to sice nevyhovovalo a nesdílím jejich přesvědčení, že v tom je nějaké štěstí, ale chápu myšlenkové pochody, které je k tomu vedly. Nesdílím je, ale umím pochopit jejich uvažování. Avšak do roka ti lidé začnou považovat za naprostou životní nezbytnost, bez které se nedá žít, i věci, bez kterých dosud žili, přestože pánovi už je 45 jeho choti 40.

Dříve byly v bohatých rodinách klasické tradiční služky, o nichž čítáváme v knihách z té doby. Občas se stalo, že k nelibosti rodičů se mladý pán s takpovou oženil. A říkalo se, že bývalé služby jsou mnohdy nejhoršími milostpaními Najdenou požadovaly všechno, přestože až dosud docela dobře žily bez nějakých zbytečností a bez buzerování služek.

Lidé včera ještě spokojeně žili bez některých věcí, dnes dědili po bohatém strýčkovi, zítra si to pořídí a pozítří už nechápou, že se dá žít i bez toho. Čtyřicet nebo padesát let bez toho žili, ale do roka to už považují za nepostradatelnou životní nezbytnost.

Pokud nábytek dobře slouží a máte ho rád, vůbec není bezcenný.

Že si lidé po zbohatnutí koupí to, po čem toužili, je samozřejmé. A že je to brzy přestane tolik těšit, to taky. To je normální funkce mozku, že se nasytí radosti a přejde do normálu.

Potřebují mít v životě něco, co je uspokojuje. A věci samotné to nebudou. Potřebují životní náplň a přátelství (obecně vztahy s lidmi, nejen s partnerem a rodinou).