Já s vámi souhlasím.

Ve svém vdoveckém bytečku mám nábytek, který si moji rodiče objednali a který jim byl přivezen 21. srpna 1968 (bez sebemenší souvislosti s tím, co se ten den stalo, ale právě vzhledem k tomu, co se ten den stalo, si i po tak dlouhé době člověk pamatuje přesné datum). Takže vidíte, že ten nábytek je starý a v podstatě bezcenný. Nejprve s mými rodiči a potom i se mnou se už třikrát stěhoval a 99% jiných lidí by ho už dávno vyhodilo, ale já říkám, že ho jednou vyhodí až moji dědicové.

Problém je však v tom, že lidé mají tendenci považovat za životní nutnost takový způsob života, jaký si mohou dovolit. Nějaká průměrná rodina ani nepomýšlí na něco luxusního a snadno postradatelného, ale jakmile přijde k nějakým větším penězům (výhra ve sportce, dědictví), hned si začne žít na vysoké noze. To bych ještě pochopil. Mně by to sice nevyhovovalo a nesdílím jejich přesvědčení, že v tom je nějaké štěstí, ale chápu myšlenkové pochody, které je k tomu vedly. Nesdílím je, ale umím pochopit jejich uvažování. Avšak do roka ti lidé začnou považovat za naprostou životní nezbytnost, bez které se nedá žít, i věci, bez kterých dosud žili, přestože pánovi už je 45 jeho choti 40.

Dříve byly v bohatých rodinách klasické tradiční služky, o nichž čítáváme v knihách z té doby. Občas se stalo, že k nelibosti rodičů se mladý pán s takpovou oženil. A říkalo se, že bývalé služby jsou mnohdy nejhoršími milostpaními Najdenou požadovaly všechno, přestože až dosud docela dobře žily bez nějakých zbytečností a bez buzerování služek.

Lidé včera ještě spokojeně žili bez některých věcí, dnes dědili po bohatém strýčkovi, zítra si to pořídí a pozítří už nechápou, že se dá žít i bez toho. Čtyřicet nebo padesát let bez toho žili, ale do roka to už považují za nepostradatelnou životní nezbytnost.

Pokud nábytek dobře slouží a máte ho rád, vůbec není bezcenný.

Že si lidé po zbohatnutí koupí to, po čem toužili, je samozřejmé. A že je to brzy přestane tolik těšit, to taky. To je normální funkce mozku, že se nasytí radosti a přejde do normálu.

Potřebují mít v životě něco, co je uspokojuje. A věci samotné to nebudou. Potřebují životní náplň a přátelství (obecně vztahy s lidmi, nejen s partnerem a rodinou).

To je normální funkce mozku, že se nasytí radosti a přejde do normálu.

.............

To dokázal umělecky zpracovat Lev Nikolajevič Tolstoj. Nevím, zda jste to četla, ale pokud ne, tak vám to vřele doporučuji: Smrt Ivana Iljiče.

Ivan Iljič je úředníkem v jednom z četných ministerstev v Petrohradu. Choť Ivana Iljiče a jejich dcera odjedou k Černému moři na Krym na dovolenou na několik měsíců. Ivan Iljič je v Petrohradu sám a je v práci povýšen. Choti a dceři to na Krym nenapíše. Protože s povýšením souvisí i zvýšení platu, najme větší byt, než jaký měli dosud, a upravuje ho. Těší se na překvapení, že je po jejich návratu z Krymu postaví před příjemnou věc: Máme větší byt a já mám vyšší funkci a vyšší plat. Při úpravě nového bytu, když manželka a dcera ještě o ničem nevěděí, však spadne ze štaflí, udlěá si nějaké vnitřní zranění, které se zdánlivě zahojí, ale po asi tak třech nebo čtyřech letech se obnoví a Ivan Iljič za půl roku na to v hroznáích bolestech ve věku 45 let umře.

To je sručný obsah, který Tolstoj rozvede asi tak na 70 stránek textu.

Ale když vám tu knihu doporučuji, není to kvůli tomu obsahu. Je to kvůli dvěma souvětím, které Tolstoj pravděpodobně zamýšlel jako hlavní myšlenkové poselství díla, ale nijak zvlášť je nevypíchl, takže při rychlém čtení je člověk snadno přejde a nic si z nich nevezme, ale mne na ně upozornila nebožka moje máma, a tak jsem tu knihu už od začátku četl právě kvůli těm dvěma souvětím:

Začali žít ve větším bytě, který jako všechny byty měl tu vlastnost, že scházela už jen jedna malinká místnost a byl už by postačující. začali žít s větším platem, který jako všechny platy měl tu vlastnost, že by stačilo jen málo, jen několi set rublů ročně, a byl by postačující.

To je přesně to, co píšete. Ivan Ijlič a jeho choť a dcera se nasytili radostí a zase jim zdálo, že ke štěstí chyběl jen kousek. Ale kdyby jim někdo ten kousek dal, opět by se nasytili, posunuly by se jim požadavky a opět by si mysleli, že ke štěstí chybí jenom kousek.

Přesně tak to je.

Člověk tady potřebuje netrpět nouzí, mít dostatek zdravého a chutného jídla, přiměřené bydlení, oblečení, dost peněz na vzdělání a zábavu pro sebe a rodinu. Zabezpečení na důchod.

Je dobře mít na hezké plesové šaty a počítač a velkou televizi, knížky. Je hezké cestovat (i když ta uhlíková stopa).

Ale štěstí samotné musí hledat jinde než jenom ve věcech.

Náš mozek není stavěný na to, abychom byli dlouho šťastní, protože kdo je šťastný, ztrácí iniciativu a motivaci, což snižuje šanci na přežití.

Důležité jsou každodenní radosti, menší cíle a velké cíle. A vztahy s lidmi. A zvědavost.