Zase volají po zákazu naplácání na zadek 2 – co musí být řečeno a zodpovězeno?

Jsem tu, abych KLADLA OTÁZKY, které je POTŘEBA ZODPOVĚDĚT. Je jich hodně. A prosím Vás všechny O POMOC s jejich zjišťováním. Proč vychováváme zrovna takhle? Jaké jsou důvody, možnosti, překážky? Jde to dělat lépe? Proč, co, jak?

Dám sem všechny zdroje, které teď mám. Prosím, najděte další zdroje a prověřte jejich relevantnost, věrohodnost. Co vlastně kdo tvrdí a co z toho může dokázat?

Musíme se rozhodnout správně a ne jen na základě zbožných přání. Měla by se na tom shodnout většina společnosti, nebo snad ne? Máme si nechat něco vnutit zvenku, protože to dělají všichni ostatní? Nechci stát urputně nepřesvědčitelná na jedné straně. Ale zatím u nás na té druhé straně stojí přibližně pouhých 7 procent lidí. Pojďme to změnit!  Ale nejde to přes noc jedním zákazem.

Co si budeme povídat, tělesné tresty nejsou dobré a často ubližují (o týrání nemluvě). To uznávám. Psychické taktéž. To by měli zase uznat odpůrci tělesných trestů. A bez trestů až na výjimky nejde vychovávat, přestože používáme hlavně vysvětlování, odměny a dobrou motivaci. Čím míň trestů, tím líp. Ale bez nich to nejde.

V etických otázkách nikdy není nic jednoduchého.

Pojďme místo křiku "tělesné tresty poškozují dítě" prozkoumat, jak moc tresty, a hlavně hrozbu trestu, ve výchově potřebujeme. Ne kvůli pohodlnosti nebo neschopnosti rodičů, ale z hlediska toho, jak funguje lidský mozek. Jak výsledek takové výchovy změní psychiku dětí, jak zapůsobí na jejich schopnost se vyrovnat se životem. Jaký to bude mít dopad na naši společnost (jestli nedopadneme jako ve Velké  Británii s bandami nezvladatelných chuligánů).

Hypotézy a argumenty jsou sice přínosné, ale potřebujeme i věrohodné důkazy. Jak to dopadá v zemích, které zákaz zavedly? Ne jen ve vybraných zemích, které se hodí jedné nebo druhé straně.

Hledáme vědecké zdůvodnění, ne články typu "fyzické tresty dětem ubližují, protože jsou nedůstojné". To jsou psychické tresty také a mohou mít trvalejší psychické následky.

Vychovat psa, aby nedělal loužičky a chodil u nohy, je přece jen o hodně jiné než se snažit celých 18 let dítě přimět, aby se přiměřeně učilo, četlo, naučilo se překonávat překážky, hýbalo se, neubližovalo a neničilo věci. 18 let je dlouhá doba na udržení jenom pozitivní motivace. Období vzdoru a puberta jsou zvlášť náročné.

Omluva za délku článku

Fakt se omlouvám, ale není mi líto, že je tenhle článek tak strašlivánsky dlouhý. Protože tohle všechno musí být řečeno. Nad tím vším se musíme zamyslet. Všechno je důležité. Proto jsem podtrhala jsem skoro všechno :-§. A chvílemi se opakuji.

Omlouvám se, že neuvádím autora u každičké vypůjčené cizí myšlenky. Při tak rozsáhlé analýze to nejde.

Dlouhatánský obsah článku

• Omluva za délku článku
• 80 procent rodičů po celém světě plácá děti na zadek
• 3/4 společnosti jsou proti - nejsme na to připraveni
• Globální výchovná nejistota
• Nebezpečné KOLEKTIVNÍ ILUZE - mylně věříte, že si to přeje většina
• Návrh zákona - nedodržitelné zbožné přání
• Co se změnilo za těch 15 let od předchozího pokusu o zákaz?
• Kdy je plácání nebezpečné?
• Kdy není plácání nebezpečné
• Proč naplácání nefunguje jako žehlička?
• Proč a jak fungovaly dřívější tvrdé tresty?
• Kdy je plácání nutné?
• Trvalá pozitivní motivace je pohádka na dobrou noc
• Na 14 procent populace nefunguje pozitivní motivace
• A co tím plácnutím dítě naučíte?
• Zákeřnost psychických trestů
• Proč začínáme plácat?
• Jak by to nemělo fungovat? Nechat děti vyrůstat jako dříví v lese
• Budování autority dřív, než nastanou konflikty
• Zákon akce a reakce
• Na druhou stranu – kdy ne
• Nebezpečná touha po zážitkovém násilí
• Nezvládnutelné bandy chuligánů? Nevím a bojím se
• Při míň násilné výchově je víc násilí na seniorech
• Istanbulská úmluva je nebezpečně formulovaná
• Obecné problémy s věrohodností vědeckých studií
• Rozporuplné statistiky
• Co si lidé v dospělosti myslí o své výchově
• Zkušenosti tří absolventek tělesných trestů
•   Já osobně jako absolventka výchovy
•   Skoro čerstvá absolventka mé výchovy č. 1 vám vzkazuje
•   Závěr společného rozboru mé výchovy s absolventkou č. 2
•   Žádnou motivaci, která by mohla fungovat, jsme nenašly!
• Čím nahradíme tresty ve výchově?
• Důkaz kruhem - nefunguje to, zkuste to znovu!
• Osobní rezignace rodičů
• Znovu to snižování odolnosti
• Proč jsou rodiče frustrovaní? Nevím, jak tomu zabránit!
• Nedokonalí rodiče – závěr
• Citáty k zamyšlení, abyste toho neměli málo
• Odkzay na zdroje

80 procent rodičů po celém světě plácá děti na zadek

"Podle zprávy UNICEF 2014: 80 procent rodičů po celém světě plácá děti na zadek."[16]

("As many as 80 percent of parents around the world spank their children, according to a 2014 UNICEF report." [16])

To mi povězte, proč asi? I když velká část z nich ví, že to není správné? Proč?

3/4 společnosti jsou proti - nejsme na to připraveni

Jsou dva tábory – mezi odborníky i mezi veřejností. Ještě v roce 2018 byly tady u nás TŘI ČTVRTINY PROTI ÚPLNÉMU ZÁKAZU fyzických trestů. Jak může někdo po pěti letech tvrdit, že navrhovaný zákon je výsledkem našeho společenského konsensu (shody)?

"Proti uzákonění zákazu fyzických trestů u dětí v Česku se staví tři čtvrtiny Čechů a Češek nad 15 let. Pro by bylo sedm procent lidí." [1] Halasná menšina.

"63 procent dotázaných by použilo, nebo už používalo fyzické tresty u svých dětí " [1]

Nevěřím, že by všichni ti lidé systematicky bili své děti. Podle mě skoro všichni (kromě těch, kdo to přehánějí) považují tělesný trest spíš za výjimečnou záležitost. Bakalářská práce na téma "Tělesné tresty ve výchově dětí" [2] to dobře shrnuje. Přečtěte si články "Jeroným Klimeš - Jak (ne)trestat děti" [5] a "Eva Labusová - Fyzické tresty: Obejdeme se bez nich?" [7].

Neumíme se vypořádat s tím, že bychom v krajní možnosti, když jiné postupy nefungují, neměli jak přimět děti... však už víte, co chci říct. Neumíme přijmout rezignaci a její možné následky. A že jiné postupy nefungují, se bohužel stává relativně často.

Globální výchovná nejistota

Dnes panuje globální výchovná nejistota, protože ani odborníci, ani rodiče se neshodnou, jak mají děti vychovávat. Výchova tady u nás měla dlouhou tradici (neříkám, že správnou) a většina lidí vychovávala děti přibližně podobně, kromě části pokrokových rodičů.

A ano, považuji ústup od tělesných trestů za pokrok, i když by mi mnozí oponenti rádi podsouvali opak. Vědecký výzkum otevřel výchovu veřejnosti a podstatně zlepšil přístup velké části lidí k výchově. Zodpovědní rodiče studují výchovu opravdu důkladně, což je jen dobře.

Jenže se výchova rozdělila na mnoho odlišných proudů, které fungují různě efektivně a různě na různé děti. Žádný z nich není úplně zázračný. A že funguje vnitřní motivace na jedno dítě neznamená, že funguje na všechny.

Takže dneska nikdo neví, jaká výchova je nejlepší, přesto se snaží svůj způsob výchovy propagovat jako jediný možný a správný. Jenže každý může na dítěti napáchat nějaké trvalé škody.

Společnost se při té rozmanitosti neshodne. Hlavně se mi ale nechce věřit, že by ještě někdy shodla, jaká výchova je nejlepší - kromě obecného demokratického principu. A když se neshodneme, nemůže menšina vnucovat zbytku svůj přístup. A nemůžeme praktikovat experimenty celonárodního rozsahu s dalekosáhlými důsledky do budoucnosti, když na ně společnost není připravená a neumí děti přimět respektovat pravidla. Chcete snad tvrdit, že to společnost umí? Vážně? A co ty učitelské vyprávěnky?

Nebezpečné KOLEKTIVNÍ ILUZE - mylně věříte, že si to přeje většina

Společenský vývoj je ohrožený kolektivními iluzemi – jevem nevídaného rozsahu v porovnání s předinternetovou érou.

Lidé často hlasují proti svému přesvědčení pro rozhodnutí, o kterém mylně věří, že si ho přeje většina ostatních lidí – (Collective illusions). Taky mi řeknete, že je to blábol? [4]

Jsme biologicky naprogramovaní ke konformitě, dobrovolnému podřizování své vůle většině společnosti, abychom nebyli vyloučeni (Conformity bias).

Když část lidí křičí dost hlasitě a noviny nejraději šíří emocemi nabité zavádějící titulky, nabudete dojmu, že si to přeje většina, a máte tendenci to schválit, přestože je to proti Vašemu vnitřnímu přesvědčení.

Dnes se to díky internetu děje daleko víc než dřív. Skoro všechen obsah na sociálních sítích tvoří deset procent těch aktivních. Když se nějaká zpráva dost opakuje, začnete ji považovat za názor většiny, přestože ji nešíří víc než třeba pouhé jedno procento lidí (ostatní šíří fotky zvířátek, cvičení, informace, rady, stížnosti, ...).

Já chci vědět, co si lidi skutečně myslí a co vědí. Ne to, o čem se domnívají, že by si přála většina. Nechci podlehnout křiku, ale řídit se rozumem. Zvážit pro a proti. Nejen pro dítě, ale i pro společnost. A Vy?

Návrh zákona - nedodržitelné zbožné přání

Náměstek ministra spravedlnosti Pavel Blažek řekl podle přepisu rozhovoru pro iRozhlas.cz doslova toto:

"Návrh změny, který byl představen na Den dětí, spočívá v tom, že by v občanském zákoníku mělo být deklarováno vedle jiných práv dětí a povinností rodičů i to, že děti mají právo na to, aby byly svými rodiči vychovávány v prostředí, které je PROSTO TĚLESNÝCH TRESTŮ I DUŠEVNÍCH ÚTRAP." [14]

Tak to mi povězte, jak to má rodič udělat? Nevychovávat? Tahle slova pana náměstka jsou zbožné přání, které je s lidskou biologií, leností mozku, hormony a cloumajícími emocemi nesplnitelné i u rodičů, kteří dělají všechno pro štěstí svých dětí a nastudují o výchově všechno, co kdo kdy napsal. Ne že bychom se o to nesnažili. My skoro všichni takový cíl přece máme, ne? Ale zbožné přání nemůže být zákonem. Nedá se naformulovat tak, aby bylo splnitelné a dodržitelné.

Jednoduše řečeno dětský svět je plný útrap. Chcete zákonem zakázat cholerického tatínka nebo smutek po úmrtí babičky, pětku ve škole, prohru v zápase, nudu, cloumání hormonů v pubertě, hádky rodičů? Boj o to, jestli si dítě uklidí pokojíček nebo půjde spát? A když dítě nepotká v dětství žádné útrapy, co s ním bude v dospělosti, když nám odolnost dětí i tak už klesá?

Ne že by rodiče měli dítě schválně trápit. Absolutně ne. Dobří rodiče přece dítě chrání a nikdy nic takového schválně nedělají.  Jestli tady tedy vůbec existují nějací dobří rodiče.

Tak čeho přesně má ten zákon dosáhnout a jak toho chce docílit? To by mě vážně zajímalo!

"– Ale vy chcete do občanského zákoníku napsat, že trestání dětí je zakázané. Je to tedy veškeré trestání dětí?

– Tady možná dochází k tomu neporozumění. My nechceme napsat, že je zakázané. Je nepřijatelné. Děti mají právo vyrůstat v prostředí bez násilí. To je to, co říkáme." [14]

Hmmmmm.

Co naopak naprosto schvaluji, jsou navrhovaná opatření – pokud ovšem budou dobře fungovat podle plánu:

"Opatření, která by měla přijít v souvislosti s touto novelou a jsou plánována, se mají týkat nejen legislativní změny, ale i návaznosti sociálních služeb, info linek, aby rodiče měli šanci se s někým kompetentním poradit, jak by měli zvládat výchovu svých dětí." [14]

Co se změnilo za těch 15 let od předchozího pokusu o zákaz?

Hodně by mě zajímalo, jak moc politici a psychologové pracovali na změně veřejného mínění od roku 2008, kdy byl u nás předchozí pokus o zákaz tělesných trestů. Klesla podpora trestů o pár procent. A není to za 15 let málo? A co je vede k přesvědčení, že se výchova po zákazu zázrakem zlepší?

Co se za těch 15 let změnilo? Je od té doby ve školkách a školách dostatečná rodinná výchova? Jsou děti vedené k tomu, aby doma s rodiči o výchově mluvily? Jak je možné, že děti nenaučily své rodiče dost o výchově, aby změnily jejich názor?

A jak je možné, že se za tu dobu děti nenaučily, jak se nechat vychovávat tak, aby rodiče neměli potřebu je trestat? Že by za to mohly temperament a vrozené vzorce chování dětí? Ale to přece dokonalí rodiče nemůžou přiznat, že?

Jak je možné, že ti, kterým tolik šlo o ten zákaz tělesných trestů, neprosadili, aby rodinná výchova a výchova ke spokojenému životu dostala prioritu? To byl přece logický další krok, když zákon neprošel. Ale neprosadili.

Prosadíme to tentokrát?

Kdy je plácání nebezpečné?

Nechci říct, že plácání na zadek je dobré. Za určitou hranicí opravdu je nebezpečné. A v rukou nemilujících rodičů mnohonásobně víc. S těmi je totiž ten hlavní problém ve výchově.

Nechci popírat, že mnoho odborníků je proti i pouhému naplácání. Že tělesné tresty často posilují v dětech agresivitu, týrání způsobuje traumata. A já upřímně chci, aby jich bylo v celé společnosti potřeba co nejméně.

Neexistuje žádná přesná hranice nebezpečnosti, ale milující rodič by ji měl poznat. A krotit se. Pokud cítí, že musí, tak opravdu výjimečně.

Nemůžeme říci, jestli hranice leží na 20 plácnutích, na 30, 50. Při závažném provinění to sice nebudeme přesně počítat, ale ani v extrémních případech neschválíme 100, že ne? Dokážete si to představit?

Facky a jakékoli údery na hlavu a choulostivá místa na těle jsou podle mě týráním, i když se pořád mluví o výchovné facce.

Za hranice týrání se považuje, když trest zanechá na dítěti stopy - modřiny, škrábance. Někdo považuje za týrání použití předmětu (vařečka, řemen). K tomu můžu říct, že vařečka je u rozumného rodiče naprosto srovnatelná s rukou, zato řemen je horší.

Psychická stránka nebezpečnosti trestů je podle mě míň jednoznačná, protože každé dítě snáší různé typy trestů různě.

Velká část vědců tvrdí, že fyzické tresty jsou psychicky nebezpečné, ale někomu víc než naplácání naruší integritu všelijaké zákazy, hodinové promluvy do duše, výčitky nebo nemluvení. Aspoň u mých dětí by to tak bylo.

Co takhle si s dětmi o trestech někdy popovídat? Není to nejlepší?

Kdy není plácání nebezpečné?

Ale i velká část těch odborníků, kteří se staví proti plácání na zadek, říká, že ve zdravé rodině občasné naplácání dítě nepoškodí [10, viz citát] a vyroste z něj normální zdravý dospělý – když ví, čím si to zaloužilo a samo cítí vinu. Trest naopak tu vinu smaže a umožní dítěti jít dál [2]. Ani na tenhle efekt trestu nesmíme zapomínat.

"I při kritickém hodnocení musím uznat, že dítě nedozná žádnou fatální újmu, ani nedojde k celoživotnímu narušení vztahů s dospělým – zejména při NEPŘÍLIŠ ČASTÉM PLÁCNUTÍ, které je VYVAŽOVÁNO DOMINUJÍCÍM LÁSKYPLNÝM VZTAHEM. Přesto jde o opatření z hluboké minulosti neprospívající ani dítěti, ani vztahům s dospělými." [10]

A je i tolik nefyzických způsobů, jak dítěti můžete zdánlivě vědecky správným chováním trvale ublížit. Každá akce vyvolá reakci a my lidé máme tendenci slyšet něco jiného, než ostatní říkají. I děti. Takže i Váš dobrý záměr může skončit všelijak. Těch výchovných směrů je tolik a žádný z nich neřeší všechno pro všechny děti správně, protože neexistuje univerzální návod.

Proč naplácání nefunguje jako žehlička?

Děti do jednoho roku věku absolutně nemohou pochopit vztah mezi sebou a případným plácnutím. Zhruba od jednoho roku funguje evoluční obranný mechanismus, že když na něco sáhne a ono ho to kousne zpátky, přestane na to sahat. Možná proto se používají tělesné tresty? Protože obranný mechanismus funguje, tak logicky předpokládáme, že zafunguje i jako ochrana před plácnutím?

Když už jsme u toho, je lepší nechat malé dítě sáhnout na horkou žehličku a říct "pálí" (nastavenou tak, aby byla hodně moc nepříjemná, ale nespálila mu ručičku), než mu to vysvětlovat a neustále odhánět od žehličky nebo žehlit jenom když spí (což je nemožné). Nebo ho dokonce popálené (v nestřeženém okamžiku) muset vézt na pohotovost.

Když pak řeknete, že sporák "au, pálí", dítě si dá hodně dobrý pozor, aby na něj nesahalo. Je to snad týrání, že dítě ochráníte před spoustou dalších nebezpečí tím, že mu preventivně poskytnete bezpečný nepříjemný zážitek místo budoucího nebezpečného? I když mu přivodíte bolest? I to má nový zákon zakázat? Podle toho zákona se totiž dá odsoudit a časem kriminalizovat úplně cokoli.

Problém je, že na rozdíl od žehličky při zákazu činnosti 73 procent dětí po plácnutí brzy tu činnost zopakuje. A 27 procent ne? Proč? A proč tomu říkají, že ty tresty vůbec nefungují?

Na horkou žehličku dítě už znovu nikdy dobrovolně nesáhne. Proč? Protože se žehličkou se nedá vyjednávat. Ta prostě pálí. Kdežto ta činnost, kterou dělalo, když jste ho plácli, je tak moc lákavá. A těch plácnutí po sobě je víc, takže na odrazení nefungují. Nezapíší se trvale do mozku jako velké nebezpečí. Je to jiné než žehlička. Přesto si rodiče myslí, že by plácnutí  přece logicky mělo zabrat stejně jako ta žehlička. A nechtějí tomu přestat věřit, i když nezbírá. Ono nakonec přece zabere, ne?.

Proč a jak fungovaly dřívější tvrdé tresty?

Nesežerte mě zaživa, ale dokud se používaly tvrdé fyzické tresty (na dnešní úrovni týrání), tak fungovaly. Ne jako vnitřní morální přijetí pravidel, ale tím strachem z trestu odradily dítě od naprosto jakéhokoli neposlušného chování. Ty děti byly vyděšené k smrti.

Asi proto lpíme na představě, že tělesné tresty fungují. Protože z hlediska našich předků byly efektivní a plnily svůj účel - poslušnost dětí.

Jenže my takové tvrdé tresty poprávu odsuzujeme. Naše dnešní bezpečné tresty, i když naplácání bolí, jsou daleko slabší a zřídkavější, a proto v tom smyslu nefungují tak "účinně", jak byly zvyklé dřívější generace. I když na některé děti a v některých případech se účinek přiměřených popřít nedá, ať si vědci říkají, co chtějí.

Prosím Vás, nechápejte mě špatně! Nepíšu to proto, abychom se vrátili k týrání jako funkčnímu modelu výchovy. Je to pouze analýza příčiny, proč pořád věříme účinnosti tělesných trestů, i když se nám odborníci snaží "vnutit" opak. Vždyť to přece dřív fungovalo, tak proč ne teď?

Kdy je plácání nutné?

Argumenty, že malé dítě trest nechápe, nejsou opodstatněné. Vnímá vaše emoce, chápe stupnici: zlobíte se málo, zvýšíte hlas - zlobíte se víc, křičíte - zlobíte se hodně, plácnutí, naplácání, vztek. Malé děti jsou daleko chytřejší, než si umíme připustit. Chápou, že udělaly něco, co nás zlobí. Chápou třeba i proč nás to zlobí. Jen nejsou schopny odolat tomu pokušení, protože nemají vyvinutý prefrontální kortex. Nebo se jim nechce udělat, co po nich chceme my. Není to schválně, je to přirozené. Nejsou to stroje. Ani my se nezlobíme schválně, ale také přirozeně.

Je-li trest opodstatněný, větší dítě ho vědomě očekává, protože ví, že si ho zaslouží. Ani tam neobstojí argument, že to dítě nechápe. Nejspíš to nemůže nebo nechce přijmout, ale chápe to. Trest a náprava následků by ale měly provinění vyřešit a uzavřít.

Ovšem jak jsem psala, ne vždycky se rodiče dokáží vyhnout nespravedlivým trestům. Někteří trestají i za to, za co dítě nemůže a nedokáže to ovlivnit. Naučme se to rozlišit!

Pokud schválně udělá něco opravdu špatného, trest je podle mě na místě. I fyzický. Záleží na situaci, na dítěti i na rodičích. Jestli se dítě stydí, má šanci zabrat vysvětlování, náprava, omluva, může být správné trest protentokrát vynechat. Příště za totéž už ne.

Jestli se nestydí, co máte na výběr? Nechat mu to projít, vychovat hajzlíka a dát mu pocit, že vyhrál? Nebo ho izolovat na zbytek života? Vyhrožovat polepšovnou nebo ho do ní rovnou zavřít?

Trvalá pozitivní motivace je pohádka na dobrou noc

Ano, jsou děti, které dokážou dělat všechno do školy samy, nosí dobré známky, všechno si pohlídají. Věnují se tomu, co je zajímá. (Zato jsou třeba nepořádné). Tyhle děti se motivují samy. Ale i těm může stačit puberta nebo nudná dálková výuka za covidu, aby motivace vylétla komínem.

Jiné děti školu tak nějak zvládají a nechtějí schválně zameškávat, ale zapomínají úkoly a dělají je až těsně před spaním, nenosí pomůcky.

A pak jsou děti, pro které je škola tím nejvyšším utrpením.

Kdo vystudoval psychologii, ten přece nemůže nikdy tvrdit, že druhé dvě kategorie přesunete do první jen tím, že je budete pozitivně motivovat. A že to lze změnit rozhodnutím, odhodláním a důsledností rodičů. Pokud vystudoval psychologii, musí přece vědět, jaké jsou záludnosti lidského mozku. A bude znát aspoň odhadem statistiky různých povah.

Nehledě na to, že trvale pozitivně motivovat 18 let je nemožné, pokud se dítě nemotivuje samo, zvlášť když odměny ztrácejí účinnost. Můžete jeho vnitřní motivaci podpořit, ale nevytvoříte ji z ničeho.

Na 14 procent populace nefunguje pozitivní motivace

Cituji a opisuji od pana doktora Klimeše z rozhovoru [8]:

"Tělesný trest má pro dítě aktivační funkci. „Máte letargické dítě, kterému něco řeknete jednou, pětkrát, padesátkrát... Ale v to okamžiku, když dostane na zadek, začne se hýbat. Když se to stane jednou za půl roku, za rok a pak na syna houknu, že jdeme dělat úkoly, tak ví, že to může dojít do tělesného trestu. Ale nepoužívá se to denně." [8]

"Na rovinu, jsou dveře, od kterých nemáme krásný a hezký zámek. Jsou neléčitelné poruchy…, jedna z nich je dystymie, tedy chronicky otrávené děti, které nejde jinak motivovat než negativní motivací. Část populace nefunguje jinak než na negativní motivaci, tedy strach, donucení, nějaký teror… Negativní motivace má všechny nevýhody, které si umíme představit, ale často je to jediná motivace, která ještě funguje."

14 procent populace, to znamená zhruba 4 děti ve třídě, které teprve přiměřenou negativní motivací přimějete k činnosti.

A co tím plácnutím dítě naučíte?

Leckdy ho plácnutím nenaučíte nic, ale dosáhnete toho, čeho podle Vás musí být nutně dosaženo a čeho vysvětlování a jiné metody nedosáhnou. Musíte zvážit, jaké by byly následky, kdyby toho dosaženo nebylo. Jestli je to opravdu nutné. A když ne, tak to nechat plavat.

Navíc vysvětlování "Lidi, nekraďte nám v obchoďácích, to se nedělá!" nějak nezabírá, že? Proč by mělo vysvětlování "Víš, opravdu bys měla mít aspoň trochu uklizený pokojíček!" pokaždé zabírat na děti, když nezabírá na dospělé? A když to všechno moc dobře vědí?

Vysvětlujeme, vysvětlujeme, vysvětlujeme. Nové věci. Vysvětlovat pořád dokola totéž se míjí účinkem ještě víc než naplácání.

Zákeřnost psychických trestů

Podle pana doktora Klimeše [5] na děti musíme používat nejrůznější motivační techniky a ne vždycky vystačíme s pozitivní motivací a odměnami. Že jsou psychické tresty lepší než fyzické je podle něj pověra, protože fyzická bolest rychle odezní, zato psychická zůstává celá léta.

Snižování hodnoty dítěte, odmítání, opuštění, nekomunikování, frustrování potřeb, smyslová deprivace. Co z toho byste si sami ráčili vybrat? Navíc jsou psychické tresty zdlouhavé a nepřinášejí brzy odpuštění viny. Dlouhé dusno je tíživé, matka jím trestá i sama sebe a často to nevydrží a výsledkem je nedůsledná výchova.

Psychický trest se také snadno změní v psychické týrání, aniž by si to rodiče uvědomovali – záleží přece na vnímání dítěte, ne na jejich vnímání trestu. Rodič ve skutečnosti neví, co jeho dítě při psychickém trestu prožívá. U fyzického trestu rozumný rodič přece jen nebude chtít překročit hranici týrání.

Samozřejmě je s tresty potřeba šetřit jako se šafránem. Častější tresty ztrácejí účinnost, protože si dítě zvykne. Podle pana doktora Klimeše tělesné tresty fungují velmi dobře jako memento. Stačí pouhá vzpomínka na trest a jeho představa. Když rodič dává najevo stupňující se varovné známky, může to dítěti jako pobídka stačit. Samozřejmě jak kdy a jak kterému. Ale zase, nesmí se výpraskem vyhrožovat příliš. Zvlášť ne, když jenom hrozíte a nechystáte se k němu.

Podle něj již dvouleté děti rozumí tělesným trestům jako gestu. Proto je tělesný trest nemusí bolet a přesto plácnutí pochopí – a přestane.

Zvýšené množství trestů přichází podle pana Klimeše v zoufalství, když se rodiče smiřují s tím, že budou nad dítětem muset zlomit hůl. Že by nezvládnutá emoce? Nebo frustrace na nejvyšší míru? V takové chvíli už nemusí být schopni pomoci ani odborníci.

V článku [5] pan doktor Klimeš upozorňuje na riziko rezignace rodičů na výchovu, když jsou příliš frustrovaní. Takže výsledkem nebude kvalitnější výchova, ale nakonec žádná výchova. A mluví o těch nezvladatelných bandách chuligánů v Anglii. Brrrrrr.

Řekla bych, že právě tenhle strach nás nejvíc žene, abychom se báli zákazu fyzických trestů. Tři čtvrtiny z nás se bojí představy nevychovatelných hajzlíků. Ne proto, že bychom chtěli děti plácat, ale bojíme se. A žádné vysvětlování odborníků, jak jsou tělesné tresty škodlivé, v nás ten strach nepotlačí, dokud neuvidíme šanci, jak výchovu v těch extrémních situacích zvládnout bez nich. Jenže nikdo nám žádné zázračné řešení dát nemůže, protože neexistuje.

Zase se opakuji: Zákaz výchovu nevyřeší a rodiče nevzdělá, musíme se naučit vychovávat a potřebovat trestů co nejmíň. Ten pozitviní trend tu bez diskuse je.

Proč začínáme plácat?

Samozřejmě nezačnete úderem prvních narozenin dítě plácat, že ne? Ani úderem druhých nebo třetích narozenin. Nejste-li pošuk, nezačnete plácat, dokud se neocitnete v nějaké kritické situaci. Máte dvě děti a každé vám utíká jinam. Jak je přimějete, aby poslechly?

A většina rodičů asi začne, když je dítě začne pořád dokola vytáčet. Řeknete tomu nezvládnuté emoce, selhání rodiče. Nejspíš ano. Ale děti zkoušejí, co vydržíme, rodičovská trpělivost není božská a emoce jsou bouřlivé hormonální reakce. Ne vždycky se dají ovládnout, i když se snažíme. Nutné to plácání není, spravedlivé třeba taky ne, ale nevyhnutelné někdy bohužel asi ano.

Nevím jak Vy, já jsem kliďas, který toho moc neřeší, ale jsem jenom člověk.

Jak by to nemělo fungovat? Nechat děti vyrůstat jako dříví v lese

Názvy i obsahy výchovných postupů jsou různé. Leckdy je výchovný směr naprosto rozumný, respektující, a přesto mnozí rodiče při jeho nesprávném praktikování dělají nepochopitelné chyby hraničící s debilitou. Správné použití metody je samozřejmě v pořádku, ale ne všichni to umíme správně. A mnozí z těch, kdo to neumějí správně, cpou své představy ostatním jako ty jediné správné.

Moc prosím, přečtěte si varovný článek "Prosím, poslouchej mě! Děti rovné dospělým: Trend, ze kterého předchozí generace pláčou" [17].

Že prý se děti mají vychovávat až od čtyř let! Že dítě je už hotový člověk! Že se děti mají vychovávat úplně bez trestů! Následující generace budou z následků takových trendů výchovy plakat ještě víc.

Věřím, že se shodneme, že respektovat dítě při výchově je nutnost. Dítě má stejnou hodnotu jako dospělý. Dítě je náš největší poklad. Ale nevychovávat dítě je ta největší kravina na světě, která se vymstí rodičům i společnosti.

Když maminka s dítětem sedí dva měsíce doma, protože se její dítě nechce oblékat na ven; jiná maminka se ptá, co má dělat, aby ji dítě nebouchalo  (převzato z diskuse na Facebooku). Takhle respektující výchova nemá vypadat. A tohle opravdu respektující výchova není, v podání těch rodičů je to paskvil.

Jojo, mně se to kritizuje, když mám dvě hodné děti a snažila jsem se je vychovávat s rozumem (a respektovat je). Často si uvědomuji, jak obrovské jsem měla štěstí. I tak jsem někdy byla bezradná.

Budování autority dřív, než nastanou konflikty

My rodiče máme své představy o tom, jak by dítě mělo reagovat na naši výchovu. Přece když ho budu plně respektovat, tak ho budu vychovávat dobře, ne? A ono pak reaguje úplně jinak. U některých rodičů nemá ty hranice, které potřebuje, jenže oni si to neuvědomují.

Vysvětlování je nejlepší, ale... i to občas dítě pochopí buď jinak, nebo ho nepřijme za své.

Málokdo z nás dospělých dokáže pochopit, co se v dítěti skutečně děje. Když si s ním povídáte, máte neskutečně dobrý pocit. Ale vždycky dojde k nějakým konfliktům Vašich představ a představ dítěte. A tady je kritické místo.

Ti rodiče, kteří z respektující výchovy udělali výchovu piedestalovou, se mylně domnívají, že v jejich výchově není ke konfliktům žádný důvod. A když konečně dojde ke střetu vůlí a ke konfliktu, je už na budování autority pozdě. A absolutně netvrdím, že k budování autority musí nutně používat tělesné tresty.

Jsou oblasti, ve kterých může mít naprostou svobodu, a oblasti, kde by tu svobodu mít nemělo. Rodič potřebuje včas, dokud je dítě hodně malé, získat autoritu, aby mohl dítěti tu svobodu odepřít. Třeba svobodu nenechat se očkovat proti tetanu nebo bouchat děti nebo rodiče.

Zákon akce a reakce

Když se necháte dítětem bouchat bez odezvy nebo mu jenom domlouváte, protože ho přece respektujete a "nikdy, opravdu nikdy v životě ho neuhodíte", a když to vysvětlování a domlouvání nefunguje ve dvou letech, jak myslíte, že to bude fungovat ve třech, čtyřech, patnácti?

A nemyslím, že dvouletému dítěti máte dát výprask. To by byla hloupost. Jen ho bolestivě plácnete zpátky, protože na špatnou akci následuje špatná reakce. Kdyby bouchlo psa, pes ho kousne. Dítě by se poučilo a už nikdy by do psa znovu nebouchlo.

Co tedy některé rodiče brzdí v tom, aby na bouchnutí reagovali? Ta myšlenka, že "plácnutí je špatné". Že v dítěti posiluje agresivitu. Že je rodiče bili a jak je to strašný pocit. Že snižuje jeho důstojnost.

To všechno je sice pravda, ale když se dítě nepoučí o reakci na akci hned, narazí teprve v době, kdy už má ustálené špatné vzorce chování natolik, že je neumí změnit. A tak by to nemělo fungovat.

Když dítě schválně něco zničí nebo někomu ublíží, je i přiměřený tělesný trest pouhou reakcí na jeho akci. Co se asi stane, když bude šťouchat klackem do medvěda? A když bude šťouchat klackem do staré paní, která se nemůže bránit? Brát slabšímu dítěti mobil? Posmívat se, šikanovat?

Řeknu Vám na rovinu, že pokud k získání autority nestačí rozumná výchova (a ona u velké části dětí stačí, ale u některých ne), je lepší bezpečné plácnutí (nebo v horším případě později naplácání), než nechat dítě vyrůst bez jakékoli autority.

Tohle je z mého pohledu to, co si nechceme nechat zákonem vzít.

Na druhou stranu – kdy ne

Moje dcera jako batolátko nesnášela zkoušení nových botiček. Vřískala při tom, jako by ji na nože brali, protože to nebyly její botičky. No a co? Tak jsem jí při tom vřískání trpělivě vybrané botičky zkoušela, měřila, vybrala, koupila. A když jsme dorazily domů, hned se radostně hrnula babičce ukázat, jaké má krásné nové botičky. No a co? Měla bych na ni snad kvůli tomu křičet nebo ji dokonce plácat? Ani náhodou. Proč bych měla?

Protože dítě vážně není malý dospělý. Ani v deseti nebo ve třinácti, kdy už mluví rozumně a většinu věcí si může rozhodovat samo, nemá každé dítě dost vyvinuté sebeovládání, aby se zvládlo přimět ke všemu, co by mělo dělat. Neodolá všem pokušením. A mívá pořád všelijaké prapodivné nápady.  (Já vím, zase se opakuji).

Dejme dětem co nejvíc lásky, štěstí, bezpečí, klidu, pohody, výzev – i pevné vedení. Přemýšlejme a řiďme se svým nejlepším vědomím a svědomím. Co jiného můžeme dělat? Že nám někdy prasknou nervy je bohužel lidské. Že někdy usoudíme, že je plácnutí nebo naplácání potřeba. Ale co nejmíň.

Nebezpečná touha po zážitkovém násilí

Násilí při výchově (i mimo výchovu) s vývojem společnosti ubylo. Otázka je, jestli u dětí, které prožívají nenásilnou výchovu , bude agresivita skutečně menší. Naše (nebo přinejmenším moje) obavy pramení i z toho, že i děti, které nepoznají na vlastní kůži "násilí" (v přiměřené míře), mohou z nudy a nevědomosti začít toužit po zážitkovém násilí. Ne všechny děti. Jen část té nezvládnuté části.

Nezvládnutelné bandy chuligánů? Nevím a bojím se

Že by kvůli nezvládnuté a hlavně rezignované výchově mohlo přibývat part a gangů, na které si nikdo netroufne, a které se budou vyžívat v ubližování lidem. A že už tady takové jsou, to víme.

Proti takovému gangu je policie bezzubá. Kdyby totiž policie zakročila jen o chloupek drsněji než domlouváním, strhne se obrovský veřejný poprask o brutalitě policejního násilí. Proboha, vždyť to jsou ještě děti! A jakékoli násilí proti dětem je podle zákona nepřijatelné! O tom, že by se podařilo takovou bandu zavřít, si můžeme nechat leda tak zdát. Vždyť úřadům a policii trvá celý den dostat týrané umírající dítě s rozbitou hlavou do nemocnice a překlasifikovat to z obyčejného případu problému péče o dítě na týrání [8].
Takže banda bude terorizovat okolí, až se příbuzní obětí domluví a vletí na bandu jako domobrana. Hajzlíci dostanou výprask a na policii okamžitě naběhnou rodiče mladistvých delikventů s udáním: "Našim hodným broučínkům přece nikdo nesmí ublížit! Říká to zákon! Naše děti mají právo na bezpečí a ochranu před vším utrpením. Zavřete ty zločince do vězení!" Něco jako když se zoufale bráníte útočníkovi a pak vás soudí za nepřiměřenou sebeobranu.

A aktivisté budou křičet na ochranu dětí, přestože o případu budou vědět jen kusé narážky z emotivně nabitých titulků novin. Jako bychom to neznali.

Co vám to tu vyprávím za báchorky? Pan doktor Klimeš [8] mluvil v roce 2019 o bandě z Prachatic, na kterou jsou krátcí (zatím bez té domobrany). V Jablonci nad Nisou také řádila taková banda (nevím, jak to s ní dopadlo). Určitě nejsou jediné, že ne?

A já se znovu ptám: Jak to tedy skutečně je v  zemích, které zakázaly tělesné tresty už před lety? Ví to někdo z Vás? Bojím se toho. Bojím se zbytečně? Zprávy bývají nafouknuté. Jaká je pravda? Třeba moje obavy rozptýlíte.

Při míň násilné výchově je víc násilí na seniorech

"Výchova se velice zmírnila, je mnohem vstřícnější než kdy byla, a přitom násilí na seniorech máme víc, než kdy bývalo! A naše mládež, která je vychovávaná mnohem víc nenásilně než kdy v historii, je dneska mnohem agresivnější a mnohem krutější než kdy byla."[8]

Istanbulská úmluva je nebezpečně formulovaná

Další kontroverzní téma, protože ochrana před násilím je potřeba, ale v té úmluvě je příliš vágně definovaná a může být vykládaná všelijak. Pokud se k takové obecné formulaci zavážeme, bude nás někdo moci přinutit ji dodržovat doslova a do písmene, když si usmyslí. Mnoho životních situací se podle ní stane trestným činem.

Takže jenom stručně, vlastně opisuji z článku "Jeroným Klimeš: Istanbulská úmluva je příliš obecná a extremistická" [6]:

Fyzické násilí vůči druhé osobě je podle úmluvy trestný čin. Není-li násilí přesněji specifikované, záleží na tom, kdo bude zákon vykládat, což nikdy nevíte předem. Čili, vzato do extrému, i plácnutí dítěte je trestný čin. Třetina rodičů tady půjde před soud a do vězení, že? (Není náhodou odvlečení vztekem vřískajícího dítěte z obchodu za ručičku proti jeho vůli také fyzické násilí?)

Monitorování a dozor – úřady mohou pro jistotu do našich bytů namontovat kamery a dohlížet na nás.

Jakmile do partnerského konfliktu nebo konfliktu rodičů s dítětem vstoupí policie, nesmějí spolu strany konfliktu komunikovat. Partneři se po jedné hádce nemůžou usmířit a celý dvouletý proces musí skončit odsouzením (většinou muže). Dítě odeberou z rodiny a zakážou mu kontakt s rodiči. Jasně že je to v pořádku, pokud je muž násilník nebo rodiče ubližují, v tom případě musí být ohrožená strana ochráněna. Ale zakázat jakékoli pokusy o smíření?

Účastníci partnerských konfliktů lžou jako když tiskne, vyšetřování falešného obvinění trvá roky bez možnosti kontaktu, falešně obviněný sedí zavřený.

Nechtěli bychom náhodou tvrdě postihovat i takové lhaní před soudem?

Také se mi nelíbí, jak úmluva pořád zdůrazňuje násilí "zejména na ženách".  Ano, je potřeba jednou formulovat, že k násilí dochází zejména na ženách a vyjmenovat ten hlavní seznam činů, ale nemusí se opakovat skoro v každém článku, protože my přece chceme chránit všechny oběti násilí, ne? A naše zákony by měly chránit všechny. Úmluva neřeší třeba násilí na starých lidech a pacientech.

Jestli Vás to zajímá víc, přečtěte si celý článek [6].

Podle mě tedy rozhodně chceme podepsat úmluvu o ochraně před násilím, ale chceme mnohem lepší verzi, než je tahle, co říkáte?

Jenže lepší verzi mezinárodní úmluvy nám nikdo nenabídne. A všichni kolem nás do ní budou nutit.  Tak co zbývá za možnost? Vzít jednotlivé body úmluvy a včleňovat je přímo do našich zákonů – tak formulované, aby splnily účel, ale neohrozily nás.

Obecné problémy s věrohodností vědeckých studií

Všichni zastánci zákazu křičí, jak je fyzické násilí pro dítě škodlivé a fyzické tresty neúčinné. Nechci studie zpochybnit, ale chci vědět, co přesně tvrdí a co mohou dokázat. Zatím jsem sbírala a třídila informace a k obsahu studií jsem se nedostala.

Pokaždé, když se umělé inteligence zeptám na nějaké statistiky a prověření věrohodnosti nějakých studií, zavalí mě před odpovědí vysvětlením, jak mohou být i jenom statistické výsledky za různých podmínek zkreslující.

Studie i metastudie bývají často nevědomě (nebo i cíleně) zkreslené, což zatím o přiložených studiích tvrdit nemůžu, ale ani vyvrátit.

Sleduji hodně videí o vědeckých studiích. Doktorand Physionic (v angličtině) srovnává desítky různých studií účinků diet, cvičení, proklamovaných zdravotních přínosů všemožných ingrediencí a stravovacích návyků. Ve vědeckých studiích bývá tolik děr a koncepčních chyb, že u velké části z nich se nedá tvrdit, že své tvrzení a závěry skutečně podporují.

A my potřebujeme vědět, na jak velkých a jak reprezentaticních vzorcích byly studie provedeny. Za jakých podmínek. Čemu čemu přesně říkají fyzické tresty. Je rozdíl, jestli dítě dostane jednou za čtvrt nebo půl roku (nebo někdy za měsíc) rukou na zadek, aby dělalo to, co má, nebo dostane výprask za nějakou velkou škodlivou neplechu, nebo jestli rodiče dítě bijí řemenem každý týden nebo den, kdy samozřejmě jakýkoli trest v takové frekvenci ztrácí účinnost.

Také ještě nevím, čemu říkají, že fyzické tresty nefungují. V kolika procentech a za jakých podmínek?

A nevím, o jaké míře tělesných trestů tvrdí, že je škodlivá. Obecné tvrzení "tělesné tresty jsou škodlivé" se řekne hrozně snadno. Tvrdí, že i mírné tělesné tresty jsou škodlivé. A titulek je natolik šokující, že ho každé noviny rády budou šířit. Zase nezpochybňuji, ale teprve budu studovat.

Po vydání svého předchozího článku studuji o trestání dětí ještě víc než předtím. Takže slibuji, že se na ty studie sama důkladněji podívám a dám vědět výsledky.

Ale po Vás chci totéž. Hledejte zdroje, důkazy, trendy. Je tu někdo, kdo je má prostudované a neřídí se pouze přečtením pár článečků? Co si myslí psychologové, psychiatři, terapeuti? Napište svůj vlastní článek, kde svoje závěry vysvětlíte a zdůvodníte!

Rozporuplné statistiky

Vím, že velká část odborníků se shoduje a studie o škodlivosti a neúčinnosti tělesných trestů považuje za důvěryhodné. No dobře, zdroj studie [16] také považuji za dost důvěryhodný. Jenomže jsem takový šťoural a pořád nacházím další možné rozpory.

1) Jeden z problémů nalezených studií vidím v tom, že halasně tvrdí, že došlo po zákazu tělesných trestů k poklesu depresí, úzkostí, kriminality a spousty dalších negativních jevů, přičemž ale psychiatři a psychologové bijí na poplach nejen po covidu, ale že v posledních desetiletích dochází v civilizovaném světě k výraznému nárůstu duševních problémů, depresí a úzkostí. Není to jen covidem a není to žádným nárůstem tělesných trestů, protože ty naopak ubývají.

Nemůžu samozřejmě tvrdit, že zákaz nemá ty uváděné pozitivní účinky, ale jak je možné, že se tvrzení studií o klesajícím počtu duševních problémů tolik rozcházejí se skutečným, výrazně se zhoršujícím trendem? Na které straně je chyba? Došlo tam ko zlepšení a později ke zhoršení psychického stavu populace, nebo ke zlepšení nedošlo a tudíž jsou ty statistiky prokazatelně zkreslené? Najdete někdo reálné zdravotní statistiky (necílené specificky pro/proti zákazu)?

2) Další podivný rozpor: Podle pana doktora Radkina Honzáka výzkumy říkají, že množství psychických poruch, úzkostí a depresí je zhruba podobné napříč společnostmi po celém světě (jen ty projevy našich úzkostí a depresí se v různých společnostech liší, říká tomu folklór). Vypadá to, že frustrovaných lidí je s nějakými výkyvy pořád tak podobně, ať je společnost sebespokojenější. A to množství bývalo podobné i v 60. letech, kdy ještě byly obvyklé a časté i daleko drsnější tělesné tresty než naplácání, kdy ani nebyly odsuzované. Frekvence i intenzita tělesných trestů ve výchově v civilizovaných zemích od té doby postupně samovolně ubývá, že ano? Díky časopisům, knihám a přednáškám o výchově, není to jen díky zákazu. Kromě týrání už nejsou tak běžní despotičtí otcové "oprávněně" vládnoucí dětem tvrdou rukou. A ten úbytek trestů trvá už dobrých 50-60 let.

Odhlédneme-li od psychických poruch, jak je možné, že depresí a úzkostí s pozvolným úbytkem tělesných trestů výrazně neubylo? Zvlášť když se právě tím zlepšením psychikého stavu populace studie zákazu tělesných trestů prosazeného v ostatních zemích tak holedbají? Naopak jich v posledních desetiletích prý pomalu přibývá?

V některých společnostech se klima možná změnilo k lepšímu, ale jen pomyslete na Barnevernet! Přispívá přehánění do opačného extrému k lepší vychovanosti a většímu štěstí?

3) Ohledně škodlivosti mírných trestů: Jak můžou srovnat trauma dospělého člověka, kterému v dětství trochu naplácali třeba 2x-3x do roka, s člověkem, kterému nikdy nenaplácali, a prohlásit, že jeho trauma a problémy pochází zrovna z toho naplácání? Uznávám, že obě (všechny) srovnávané skupiny sledovali dlouhá desetiletí a že je mezi skupinami statistický rozdíl. Ale vždyť výchova není jenom naplácání/nenaplácání. Hraje tam roli každé slovíčko a tón, každá drobná křivda, jaké přesně jsou v rodině vztahy, zážitky ve škole, s kamarády. Jsou to léta výchovy, dlouhá léta rozdílů. Korelace může být statisticky významná, přesto může být příčina o kousek jinde. Navíc lidé, kteří dlouhodobě občas vyplňují dotazníky, se nad svými prožitky asi víc zamýšlejí, analyzují, víc si je vybavováním upevňují v paměti.

Jako když ze statistiky pití/nepití kávy dospějí k závěru, že 4 kávy denně prospívají srdci a prodlužují život. No jo, ale káva spoustě lidí skutečně narušuje spánek, pravděpodobně zvyšuje úzkosti a zhoršuje deprese (asi jak komu, stejně jako různě zabírají různá antidepresiva). Takže je dobré pít 4 kávy denně? Nebo není? Statistika říká ano, zdraví a spokojenost mnohých lidí říká ne, i kdyby se díky zdravějšímu srdci dožili vyššího věku. Je to příčinná souvislost, nebo to jenom tak vypadá? Je káva opravdu příčinou té lepší statistiky, nebo pijáci kávy častěji dělají i jiné prospěšné věci víc než nepijáci?

4) Jak můžou tvrdit, že když je něco statisticky významného, tak to platí absolutně pro všechny?

73 procent dětí neplechu po fyzickém trestu zopakuje, ale 27 procent ne. (V různých studiích různá čísla.) A jaké je porovnání, kolik dětí zopakuje neplechu po nefyzickém domlouvání nebo trestu? Snadno se pak řekne, že "tělesné tresty nefungují". A to i když nefungují většinou, u některých dětí zaberou. Mě zajímá daleko detailnější rozbor. Záleží přece i na tom, jak moc lákavá je činnost, kterou mu chceme zakázat. Jak je ta činnost závažná, nebezpečná apod. A jestli dítě váhá, ostražitě se ohlíží přes rameno, rošťácky se usmívá, nebo to dělá just naschvál.

Proto jsem tak nedůvěřivá. Z principu tam podle mě nejde prokázat závislost, jenom korelace. Pravděpodobnost, že to tak může být, ale ne jistota. Přesvědčíte mě někdo skutečnou vědou, že se mýlím? Někdo z těch, kdo zákaz prosazují? Nechci být člověk, který jenom halasně hlásá svůj názor, aniž by si ověřil nejen ten svůj, ale i ten opačný.

Co si lidé v dospělosti myslí o své výchově

Co rodič, to názor. Stejně tak co dospělé dítě, to názor.

Mnozí se poškození cítí – že to jejich rodiče nezvládli. Často nepřiměřeností trestů, ale uznávám, že se někdo může cítit poškozený i mírnými tresty.

Někteří jsou šťastní, že rodiče včas zasáhli a přiměli je k činnosti nebo dokonce zvrátili jejich vývoj – vzpomínka na tresty je sice nepříjemná, ale uznávají občasnou nutnost. Další jsou šťastní, že je rodiče nikdy ani neplácli.

Když srovnáme tělesné tresty rodičů, kteří mají dítě rádi a chtějí pro ně to nejlepší, s psychickými traumaty z absence výchovy, manipulativní výchovy, zanedbávání, zanedbání dětské deprese, s výchovu plnou lhaní, křiku, výčitek, životem v náboženské sektě a podobně? Takových dětí s traumaty je tolik, a přitom se žádný zákon nedá formulovat tak, aby je ochránil.

Musíme chránit všechny děti a já vidím jedno jediné řešení:

Učit děti už odmalička "psychohygienu" (fuj, to je ošklivý název). Jak se o sebe dobře starat, aby člověk neskončil nešťastný a v depresi. A co by mělo být správné ve výchově, co by mělo být špatné. Aby o tom mluvily, přemýšlely, rozebíraly to spolu. Aby věděly, proč jsou vychovávané a jak si to můžou usnadnit. A proti čemu by se naopak měly zuby nehty bránit.

Neříkám, že to zachrání všechny děti, ale pomůže to daleko víc dětem než pouhý zákaz tělesných trestů, který nikoho nenaučí vychovávat.

Co si pak budou jako dospělé myslet o své výchově?

Zkušenosti tří absolventek tělesných trestů

Já osobně jako absolventka výchovy

Mě rozhodně výprask pokaždé na nějakou dobu vyburcoval k činnosti. Přiznávám, že ne natrvalo. Ale říkat tomu, že to nefunguje? Na mě to fungovalo - částečně! A já se poškozená necítím. Vím, že jedno důležité ponaučení jsem si odnesla celoživotně a bez výjimky.

Skoro čerstvá absolventka mé výchovy č. 1 vám vzkazuje:

>>Na mě osobně naplácání fungovalo, přimělo mě k činnosti a bylo potřeba mě k té činnosti přimět. Nefungovalo samozřejmě trvale, ale nějakou omezenou dobu ano. A taky potom zabíralo občasné zamávání vařečkou – někdy jenom lehký náznak, někdy výhrůžné.

Je daleko lepší, když rodič rozumem usoudí, že dítě fakt potřebuje silnou pobídku, a s rozmyslem naplácá, než když trestá v afektu. A taky to u většiny dětí párkrát za život potřeba je a rodič by to měl poznat – když nefungují jiné metody. Ale musí to být s mírou.

Výchova dětí je komplikovaná. Nejdůležitější je dbát na kritické věci jako bezpečnost a základní pravidla chování (neubližovat lidem). Nastudovat si možnosti a vybírat metody, ochota hledat i jiné metody, když ty stávající nevyhovují.

Mít v mysli ten hlavní cíl, aby dítě později fungovalo jako normální šťastný dospělák. Nezapomenout, že z miminka vyroste lidská osobnost, která bude mít svoje názory. Čím starší, tím víc samostatného rozhodování - vždycky vážit mezi identitou a názory dítěte a mezi zkušeností rodiče.<<

Závěr společného rozboru mé výchovy s absolventkou č. 2:

Mně osobně přišlo víc ponižující, abych dětem brala svobodu a zakazovala jim činnosti, které mají rády. Zakázat jí kreslení nebo zpívání? To bych nedokázala. Ona sama odhaduje, že by se se mnou daleko víc hádala, když byla malá. Brala by to jako totálně nefér, cítila by se ublížená a frustrovaná a považuje to, stejně jako já, za naprostou blbost.

Nechat ji za trest stát někde v koutě by stejně vůbec nezabralo, jenom by jí to sebralo čas. Říká, že by to byla hrozná nuda a že neví, jestli by z toho měla nebo neměla trauma.

Nemluvit s ní vůbec nepřipadalo v úvahu. Tak zlá opravdu nejsem!

Sebrat mobil (kdyby ho tehdy bývala měla) by znamenalo, že si nebude číst zajímavé věci a vzdělávat se pro život přemýšlením o příbězích a zážitcích lidí. A musela bych jí ho brát pořád, protože by to na ni nefungovalo. A protože bych jí ho brala pořád, tím míň by to fungovalo. Z mého pohledu hloupý trest.

No a domlouvání, proč je potřeba si uklidit v pokojíčku? To jako má fungovat? Celá dlouhá léta? Vždyť  ona sama to dobře ví a vysvětlování je zbytečné. Jenže mozek člověka je líný dělat věci, které považuje za marné, tak je prostě odmítá dělat.

Tak mi řekněte, jaké jiné možnosti jsem měla než to zkusit občasným naplácáním nebo úplně rezignovat. Přiznávám, že na druhou absolventku to zrovna moc nezabíralo. K tomu jednomu uklizení ano, ale k dalším moc ne. Ale kdybych rezignovala, dala bych jí tím najevo, že na tom vlastně až zase tak moc nezáleží.

Vydržela jsem se snažit dlouho předlouho, ale nemám tu potřebnou důslednost a nakonec jsem přece jen kvůli marnosti snahy na ten úklid v pokojíčku opravdu rezignovala, což moje maminka hodně nelibě nesla a trápilo ji to. Já jsem se s tím smířila jako s nevyhnutelností.

Žádnou motivaci, která by mohla fungovat, jsme nenašly!

Dneska, z dospělého pohledu, se ukazuje, že BYCHOM NENAŠLY ŽÁDNÝ JINÝ TREST ani POZITIVNÍ MOTIVACI, které by mohly fungovat.

Prostě na úklid U ČÁSTI DĚTÍ ŽÁDNÁ MOTIVACE NEFUNGUJE a neustálé popohánění nepomáhá, takže důslednost je nemožná. U jiných dětí zase nefunguje na učení, že? Ideální je, když dítě funguje bez trestů i bez hrozby trestu, a nám doma skoro všechno jinak fungovalo. Ale k něčemu děti nepřimějete ani tisícinásobným opakováním. A zkuste to popřít! Zeptejte se ostatních rodičů!

Nenapadlo mě se s dětmi domluvit, co by považovaly ony samy za přijatelnější trest, který by je přiměl ke změně.

Jenže trest má být dostatečně odrazující, aby delší dobu dítě dokázala aktivovat i pouhá mírná hrozba trestu.

Nechci říct, že my tři jsme výstižný vzorek populace. Tohle je náš pohled a pohledy ostatních jsou jiné.

Čím nahradíme tresty ve výchově?

Hlavní je otázka, čím budeme nahrazovat fyzické tresty, které jsou po potrestání považované za odbyté a přinášejí dítěti něco jako odpuštění viny, že se sice provinilo, ale pro další čas se předpokládá, že se bude chovat podle pravidel a tudíž má před sebou čistý stůl.

Jak jsem už psala, u velké části dětí pozitivní motivace nefunguje trvale. To je nevyvratitelný fakt, obecná vlastnost mozku člověka, platí i pro dospělé. Proč si taková spousta lidí stěžuje, že mají prázdný život a práce jim nepřináší uspokojení? Že mají vlastně všechno, po čem toužili (včetně dobré a zajímavé práce), a přesto nejsou spokojení?

Čím tedy nahradíte tu negativní motivaci, na kterou se používaly tresty a hlavně a zejména hrozba trestu? Nahradíte ji psychickými tresty?

- degradací dítěte (výsměch, ironie, kterou nechápe, neustálé výčitky a hubování)

- frustrací jeho potřeb (omezení televize, mobilu, her, digitální komunikace s kamarády)

- psychickým vzdálením (odmítáním komunikace, dočasným zavržením)

Všechny tyhle tresty jsou psychicky dlouhodobější než prosté výjimečné naplácání. A mohou mít na dítě daleko horší účinek než naplácání, protože snižujete jeho hodnotu a důstojnost, frustrujete ho a odmítáte mu dát tu lásku a vztah, které potřebuje. A taktéž se mohou projevovat po zbytek života.

Neslyšíte mě náhodou opakovat přesně totéž, co se tvrdívá o fyzických trestech? Jenže výchova bez trestů, pokud nejde dítě celou dobu motivovat jinak, není výchova. Je to pak pro většinu dětí džungle.

Důkaz kruhem - nefunguje to, zkuste to znovu!

Umělá inteligence mi na otázku, jaké výchovné metody použít v okamžiku, kdy všechny běžné rozumné postupy selhaly, odpověděla seznamem právě těch běžných postupů, které rozumní rodiče v demokratické výchově používají.

Důkaz kruhem. Když nefungují tyhle postupy, použijte tytéž postupy. Hmmm, ano, máte pravdu, že je skutečně velký problém, když nefungují – tak v tom případě použijte tytéž postupy nebo se obraťte na odborníky. Tím vůbec nechci pomlouvat neuronovou síť, protože ona odpovídá správně. Ona totiž nemůže najít informace, ktereé neexistují. Nějak mi připadá, že v některých případech žádné použitelné řešení neexistuje. Vám ne?

Takže Vám výchova v určitém okamžiku žádným způsobem nefunguje. Co uděláte, když nemáte donucovací prostředek? No přece na výchovu rezignujete. Přestanete pravidla vyžadovat, protože je nemáte jak vynutit. Jenže rezignovat na výchovu je zlé, protože dáte dítěti najevo, že vážně nemusí. To není pro jeho život dobré ponaučení.

A pro společnost je to zlé. Jsme zase u toho, co jsem psala v předchozím článku. Dítě může cokoli, pravidla pro něj neplatí. Nevychovatelné dítě. Z většiny takových i přesto vyrostou slušní lidé. Ale ze spousty z nich vyrostou takoví sobečtí hajzlíci, jako ty gangy chuligánů ve Velké Británii. Záleží na temperamentu a empatii dítěte, jestli ho rodiče mají rádi, ... A také záleží na tom, kolik těch sobeckých a chuligánů tady pak bude.

Osobní rezignace rodičů

A teď z osobního soudku: Musím přiznat, že v některých případech byl výprask účinný (výjimečně dokonce i na sto procent a celoživotně), v leckterých případech jen částečně nebo krátkodobě, v mnoha případech účinný nebyl. Ale co má rodič za možnosti, když všechno ostatní selhalo? Buď naplácat, nebo rezignovat na výchovu v té oblasti. To nekonečné honění do věcí, které je potřeba dělat. Pořád dokola. A znovu. Neustále. S čímž podle mě bojuje velká většina rodičů.

S tím za odborníky rozhodně nepůjdou, protože je na nás přimět děti ty věci dělat. A protože u velké části dětí je přirozené ty věci naopak nechtít dělat. Kdybychom s tím všichni šli za odborníky, tak jim na ty nešťastné a problémové děti nezbude žádný čas, stejně jako není dost psychiatrů a terapeutů pro důchodce v těžké depresi.

Každý rodič zodpovídá za své dítě a vybírá výchovu, kterou považuje za nejlepší. A tenhle zákon má rozhodnout za všechny rodiče najednou!

Nevratně, protože nikdo z politiků už nikdy nebude ochotný nést svou kůži na trh, aby znovu otevíral takovou kontroverzní plechovku červů a snažil se to vrátit do původního stavu. A společnost to definitivně změní. Můžeme si tu změnu dovolit? Bude to opravdu změna k lepšímu?

To je ten důvod, proč nechci naplácání na zadek zakázat, ale chci raději učit dobře vychovávat.

Znovu to snižování odolnosti

Snižování odolnosti a zatížitelnosti dětí i zhoršování jejich psychického stavu je v posledních desetiletích dlouhodobý trend, který na tělesné tresty rozhodně nemůžeme svést, protože nevěřím, že by ty přiměřené tělesné tresty narůstaly. A násilí v rodinách také nenarůstá tolik, aby to vysvětlilo celkový trend. Také nemůžeme celý tenhle trend svést na covid (i když ho covid hodně prohloubil), protože ten výrazný trend tu byl už dávno před covidem.

Proč se to děje? Jak tomu zabránit?Musíme rodiče i děti naučit, jak zacházet se svými emocemi, svoje  i dětské emoce víc vnímat a citlivě jim pomáhat se s nimi vyrovnávat. V tomhle smyslu jsem všemi deseti pro snižování množství potřebných trestů. Ale nesmíme zavádět takzvanou piedestalovou výchovu, rodiče nesmějí dítěti nic nařizovat ani ho řídit a vychovávat. Rodiče kromě krmení a péče musí připravit dítě na život, aby sneslo zátěž dospělosti, a aby mělo celkově co nejpohodovější život. Tím, že nastavíme rozumná pravidla.

Ti rodiče, kteří zastávají zákaz trestů nebo volnou výchovu si nechtějí přiznat, že i kdyby se sebevíc snažili, velká část rodičů není schopna ve výchově dodržet takovou důslednost, jaká by byla podle nich nutná. Přiznám se bez mučení, že mezi ně patřím. Klidně tomu řekněte selhání rodičů, ale tak prostě jsme biologicky naprogramovaní. Mozek se vyhýbá přílišné námaze a soustředěnému dlouhodobému úsilí. A to není výmluva. To je bohužel drsná realita, kterou si musíme přiznat.

Proč jsou rodiče frustrovaní? Nevím, jak tomu zabránit!

Takže nejdůležitější otázka: PROČ rodiče reagují impulzivně a emotivně? Pomůže proti tomu zákaz? Zákaz samozřejmě sníží množství trestů. Ale pomůže zlepšit výchovu, když se rodiče budou cítit pořád stejně frustrovaně? A věřte mi, že budou, nejspíš ještě víc.

Vy, dokonalí rodiče, máte nějakou radu pro nás nedokonalé, jak zvládnout ten nekonečný únavný kolotoč boje proti dětské lenosti, hledání a posouvání hranic, a neochotě chodit spát a ... (nezměnitelné a dané evolucí, za které nenesou vinu) tak, aby to fungovalo? Říkáte "důslednost". Jak jí má člověk dosáhnout, když ji prostě od určitého okamžiku nemá?

A jak neustále motivovat dítě, když tu motivaci nemá? Že to funguje na Vaše dítě neznamená, že to zabere na moje.

Nedokonalí rodiče – závěr

Rodiče nejsou dokonalí a žádné ideály to nespasí. Dokonce ani když je dobře vychováme k rodičovství.

Chcete vědět, jestli dobře vychováváte dítě? Zeptejte se ve školce nebo ve škole, jak se s ním dá vyjít. Pravda je, že leckdy to drhne na straně učitelů (chytré děti bývají považované za drzé, pasivní za líné). Ale učitelské vyprávěnky o zhoršování situace ve školách z tolika různých stran jsou vážně děsivé.

Dá se Vaše dítě dobře vychovat bez fyzických trestů? Ano, dá. Tomu věřím. Spousta dětí se tak dá dobře vychovat.

Dají se tak dobře vychovat všechny děti? Absolutně ne. Můžou být všichni rodiče dobří? Odpovězte si sami!

Vy, dokonalí rodiče, budete zcela jistě opět tvrdit, že je to všecičko blábol. Že všichni rodiče mohou být tak dobří jako Vy, jen kdyby chtěli. Pak jste ještě naivnější než já. A já věřím, že můžeme společnost zlepšit, když se budeme všichni snažit. A snažím se.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Citáty k zamyšlení, abyste toho neměli málo

Nemůžu sem napsat o výchově celou encyklopedii, ale aspoň krátké citáty k zamyšlení:

"Myslím si, že tělesné tresty nejsou vhodným výchovným prostředkem, avšak nelze se jich úplně vyvarovat.

Na každé dítě platí něco jiného a pouze jeho rodiče s největší jistotou ví, jak ho vychovávat a jako jediní jsou za výchovu zodpovědní." (Bakalářská práce [3])

"Zahrnula jsem do této části také pojem odměna a její formy, neboť si myslím, že by ve výchově dětí měla mít velké místo, ne-li nad tresty převažovat." (Bakalářská práce [3])

"Bylo by vhodné společnosti ukázat jiné výchovné metody, které by mohly z části fyzické trestání nahradit." (Bakalářská práce [3])

"Aby byl trest výchovný, musí dítě pociťovat vinu" (Matějček 1986, [3]).

"Trest je chápán jako následek nevhodného chování"(psychologický slovník [3])

Nepřiměřené používání tělesných trestů ve výchově ohrožuje vývoj dítěte a u jedince se mohou v dospělosti projevit sklony k násilnému jednání. (Bakalářská práce [2])

"Prostřednictvím výchovy lidé předávají svým potomkům vědomosti, zkušenosti, snaží se ovlivnit jejich vývoj pozitivním směrem. Rodina by měla plnit výchovné cíle současné doby, budovat žádoucí sebereflexi a podporovat osvojení správných hodnot a preferencí.

Dalším cílem je upevnit názory, pravidla, smysl pro odpovědnost a poctivost, a především posilovat charakter dítěte. Rozvíjet pozitivní emoční nastavení dítěte vede k celkové stabilitě vývoje jeho osobnosti" (Procházka 2012 [2]).

"Rodiče často chybně považují poslušnost za správný výsledek výchovy. Poslušnost vyjadřuje závislost na autoritě. Dítě si musí osvojit vnitřní hodnoty a normy chování, aby vědělo, jak se správně chovat. Ideální je respektující partnerský model vztahů. Velmi důležitým činitelem ve výchově je spolurozhodování dětí, společné vytváření dohod a pravidel." (Bakalářská práce [2])

"Shovívavý styl

Rodič stanovuje málo pravidel, neklade požadavky na dítě, nekontroluje jejich plnění, nestanovuje hranice a netrestá. Neradi cokoliv odpírají svému dítěti, projevují velkou toleranci a vřelost.

Dítě bývá nespolehlivé, přecitlivělé a egocentrické. Velká citovost ze strany rodičů směrem k dítěti" (Čáp a další 2007, [2])

"Kopřiva poukazuje na skryté poselství odměn v devalvaci dané vykonávané činnosti. Když nabízíme odměnu, snižujeme význam a hodnotu požadované činnosti. Odměny můžou být rizikem pro morální vývoj dítěte, ve smyslu návyku kupovat si druhé odměnou nebo úplatkem. Lepší a kvalitnější plnění požadavků zaručíme spíše vnitřním přesvědčením a vlastní zaangažovaností." (Bakalářská práce [2])

"The more they were spanked, the more likely they were to exhibit anti-social behavior and to experience mental health problems.

Čím víc byli plácáni na zadek, tím víc vykazovali antisociálního chování a mentálních zdravotních problémů."

"Funkce trestů podle Vaníčkové: Napravit škodu, zabránit opakování, zbavit viníka pocitu viny." (Bakalářská práce [2])

"Pediatři hájí primárně zájmy dětí, ne rodičů. Ale i jim by měli pomáhat." [10]

"S trochou nadsázky lze říci, že výchova je řízená frustrace. Děti nemají přirozenou záklopku, která by jim pomohla rozlišit mezi dobrým a zlým. Existují tisíce příkladů, kdy rodiče dítě řízeně frustrují, aby získalo užitečné návyky pro budoucí život. Hodnota těchto návyků je ohromná, protože na nich do značné míry závisí nejen zdraví dítěte, ale i jeho životní úspěšnost. Abychom mohli řízenou frustraci uskutečňovat, musíme používat nejrůznější motivační techniky. Ne vždy vystačíme s pozitivní motivací a odměnami. Součástí výchovy proto bylo, je a bude i používání technik nepříjemných, a to dvou kategorií: psychických a tělesných", tvrdí psycholog Jeroným Klimeš. Zároveň přiznává, že v praxi u svých vlastních dětí fyzických trestů téměř neužívá. [7]

"Jejich paleta (nových hrozeb) je opravdu pestrá. Od nových technologií a silného vlivu médií, přes tlak rodičů a škol na výkon. Ale též život v nadbytku, pasivitě a často až hypertrofované ochraně, která na děti může mít paradoxně úplně opačný efekt. ... Nemusejí to být jenom technologie, ale jsou to i aspekty stravy a životního stylu. Máme zde doslova epidemii dětské obezity." [9]

Ochrana dětí je v České republice na velmi vysoké úrovni. Děti ve srovnání se zbytkem světa u nás jsou relativně dobře živené, mají relativně dobrý přístup ke vzdělání, nejsou obětí dětské práce, téměř o všech dětech stát nějakým způsobem ví a dovede velmi účinně zasáhnout, když se něco děje. Taková úroveň ochrany dětí je skutečně výsadou těch nejrozvinutějších zemí na světě. Nicméně právě mezi těmi rozvinutými se posunujeme velmi pomalu. [9]

"Můžeme říci, že kdybychom vedle sebe postavili dnešní děti a děti před sto lety, tak ty dnešní budou v řadě ohledů chytřejší, přestože na druhou stranu nebudou třeba tak manuálně zručné nebo fyzicky zdatné." [9]

"Jako matka pěti dětí jsem toho názoru, že někdy je jeden bezpečný úder na málo zranitelné místo potomkovo účinnější než stokrát vysvětlované pravidlo. Je např. nesmysl dělat dvouletému dítěti přednášku o nebezpečích elektrického proudu před zásuvkou, do které se chystá strčit prst." [7]

"Pozitivní rodičovství je zajisté téma velmi důležité. Kdyby měl převážit názor, že dětem je třeba všechno vysvětlovat, jen aby se nemusely trestat, myslím, že bychom to z odborného pohledu nemohli doporučit ani podpořit. Potřeba pevných hranic už zní lépe. Předčasná demokracie bez respektu k autoritě podle našich zkušeností dětem škodí. Děti potřebují spíše ´osvícený absolutismus´ rodičů ..." [7]

"Jak ale tuto hranici odlišit? Copak může zákon sám o sobě napomoci neúměrné fyzické tresty snížit? Nehrozí diskutabilní zasahování státu do autonomie rodiny? A také - jaké vhodnější prostředky, odstraníme-li fyzické tresty, zůstávají rodičům při výchově k dispozici, pakliže chtějí své děti ukáznit?" [7]

"Jak si vysvětlit, že některé děti lze vychovávat téměř bez trestání, zatímco jiné na pouhé domlouvání či napomenutí rodičů nereagují? Co rozhoduje o tom, zda doma máme "poslušné" nebo "neposlušné" dítě?" [7]

"Jedním z důvodů, proč mezi rodiči a dětmi dochází k ostrým hádkám, je to, že se onen pověstný "boj o moc a autoritu" nerozhodne v době, když jsou děti malé. "[7]

"Tyto tresty, především při jejich pravidelném používání, však autoritu rodiče snižují a hranice, které jimi rodič u dítěte vytváří, jsou hranicemi strachu a nikoli hranicemi vnitřními. Dítě dodržuje pravidla ne proto, že se s nimi ztotožňuje, ale proto, že se bojí." [1]

"Důvody užívání tělesných trestů

a) Chtějí své děti vychovat

b) Převzatý sociální model

c) Emoce

d) Potvrzení moci

e) Nevědomost týkající se neznalosti jiných výchovných prostředků

f) Časový stres

g) Pohodlnost

h) Osobní problémy – podobně jako emoce

i) Očekávání – zda je přiměřené možnostem dítěte" [3]

"Tak co s tím uděláme? Určitě je ti jasné, že to musíš nějak napravit. Napadá tě nějaký způsob? Myslím si, že by bylo správné, abys ses omluvil." [3]

"Opakované a nepřiměřené tělesné tresty mohou mít negativní vliv na emocionální prožívání dětí. Mohou se pro něj stát stresujícími a zatěžujícími událostmi." [3] - (K tomu bych ráda podotkla, že pro psychické tresty platí úplně totéž).

„[Pozitivní rodičovství] znamená, že rodiče dětem poskytují bezpodmínečnou lásku, bezpečí a podporu, tráví s nimi dostatek času a naslouchají jim. Zároveň stanovují hranice a na špatné chování dítěte reagují vysvětlováním, resp. pokud je to nevyhnutelné, nenásilnou vhodnou formou trestu [např. v podobě zákazu televize]." [3]

"Otázka č. 3 - Jak často tělesné tresty používáte?

Každý den 1%

Několikrát za týden 3%

Jednou týdně 5%

Několikrát do měsíce 14%

Jednou měsíčně 4%

Velmi vyjímečně 55%

Nepoužívám 18%" [3]

"Otázka č. 4 - Důvod k použití trestu

Způsob vyprovokování Počet Procenta

Odmlouvání 21%

Nesplnění povinnosti 12%

Zlobení 18%

Lež 16%

Neuposlechnutí 24%

Děti jsou prostě děti 1%

V případě ohrožení zdraví dítěte 1%

Ničím – netrestám 1%

Vztekání  3%

Držkování 1%

Vzdorovité chování 1%

Trucování 1%

Naschvály 1%

Agresivita 1%" [3]

"Otázka č. 6 - Používali vaši rodiče tělesné tresty?

Ano 37%

Ne 22%

Občas 41 %" [3]

"Otázka č. 7 - Souhlasila byste s úplným zákazem tělesných trestů?

Ano 13%

Ne, někdy jsou nutné 86%

Neodpovědělo 1%

Byly to většinou maminky, které uvedly, že samy tyto tresty nepoužívají, a které si byly vědomé, že tělesné tresty mohou mít na dítě negativní dopad. V přílišných tělesných trestech viděly nezákonné týrání. " [3]

"Dále, v čem se trestání dětí podle věku liší, je četnost tělesných trestů. U dětí předškolního věku takto maminky odpověděly z 15%, kdežto maminky dětí mladšího školního věku jen ze 2%. Z toho vyplývá, že děti předškolního věku jsou statisticky signifikantně více tělesně trestány, než děti chodící do školy. Dle mého předpokladu je to z důvodu, že těmto dětem se určité věci špatně vysvětlují, jsou pro ně těžko pochopitelné. A tak je pro maminky jednoduší dítě potrestat plácnutím, které jasně říká, že dítě udělalo něco špatného." [3]

Je patrné, že maminky vychovávají své potomky bez ohledu na pohlaví a snaží se tělesných trestů vyvarovat, i když je stále v některých případech používají. Ale musíme brát také na zřetel, že se jich bohužel v určitých situacích jde jen těžko vyvarovat, jak uváděly respondentky. [3]

Přála bych si, aby rodiče měli možnost se dozvědět o vhodných a funkčních výchovných prostředcích. V současné době sice existuje literatura, která rodičům radí s výchovou dětí, ale dle mého názoru si tuto literaturu přečtou jen ti rodiče, kteří se tělesnému trestání chtějí vyvarovat. Myslím si, že těchto rodičů však není mnoho. [3]

"Mým přáním by bylo, aby každé dítě prožilo co nejhezčí dětství a vzpomínalo na něj s radostí. Jde toho dosáhnout i s tělesnými tresty? To už nechám na názoru každého z Vás." [3]

"Jak již bylo prve zmíněno, svou roli zde hraje i to, že většina dospělých měla v dětství zkušenost s tělesným trestáním a následně zcela automaticky tyto patologické vzorce aplikují na své vlastní děti, aniž by si jejich škodlivost uvědomovali." [15]

Odkazy na zdroje:

[1] Za lhaní a ničení plácnutí přes zadek. Tři čtvrtiny Čechů jsou proti zákazu fyzických trestů u dětí | Domov | Lidovky.cz

[2] Tělesné tresty ve výchově dětí, Bakalářská práce, 2021, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

[3] Bakalářská práce TĚLESNÉ TRESTÁNÍ A JEHO DOPADY NA DĚTSKOU PSYCHIKU, 2011, Husitská teologická fakulta UK

[4] Psychologist debunks 8 myths of mass scale | Todd Rose - YouTube

[5] PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. - Jak (ne)trestat děti

[6] Jeroným Klimeš: Istanbulská úmluva je příliš obecná a extremistická

[7] PhDr. Eva Labusová - Fyzické tresty: Obejdeme se bez nich?

[8] Zákaz bití dětí může přinést větší problém: rezignaci na výchovu, varuje psycholog Klimeš | Plus

[9] Psycholog: Ani pohlavek! Fyzické tresty dětí nemají žádný smysl ani účinek

[10] Tělesné tresty v roce 2019 ? - www.pediatriepropraxi.cz

[11] Tělesné tresty zhoršují chování dětí, stojí ve shrnutí 20 let výzkumu - Seznam Zprávy

[12] Corporal punishment by parents and associated child behaviors and experiences: a meta-analytic and theoretical review - PubMed

[13] Tělesný trest – Wikipedie

[14] (Návrh zákona) Děti mají vyrůstat bez násilí. Rodiče sankciovat nechceme, říká k novele o trestání dětí náměstek | iROZHLAS - spolehlivé zprávy

[15] Tělesné tresty - www.vyzkum-mladez.cz

[16] Risks of harm from spanking confirmed by analysis of 5 decades of research | ScienceDaily

[17] Prosím, poslouchej mě! Děti rovné dospělým: Trend, ze kterého předchozí generace pláčou - Seznam Médium

[18] DOKUMENT: celý text Istanbulské úmluvy, o kterou se přou politici i sousedé - iDNES.cz