Zase volají po zákazu naplácání na zadek, to tady tedy dopadneme!

My všichni, kromě tyranů, se shodneme, že ubližování dětem (a nejen dětem) je špatné a že ho nikdo nechceme. Tyrani to nepřijmou nikdy. Ale pravidla jsou ve společnosti i v rodině nutná. A bez trestů a hrozby trestů to nefunguje.

V rodině, úplně stejně jako ve státě, musí platit pravidla. Pochvaly a vysvětlování jsou nejlepší, ale výchova (a celý život) bez pochval a trestů nejde. Zastánci úplného zákazu trestů to ale nechápou - viz další článek ze stále stejného soudku: https://liberecka.drbna.cz/drbna/blogy-a-komentare/33956-komentar-patri-trestani-deti-do-21-stoleti.html Množí se jako houby po dešti.

Tohle je moje odpověď: Ideály jsou hezké, ale realita, psychologie a biologie nejsou ideální. Jsou vyvinuté evolucí tak, abychom měli větší šanci přežít. Hormony a emoce nám vládnou. Nezaručují nám, že budeme šťastní. Všichni normální rodiče chtějí pro své děti šťastné dětství a dobrou budoucnost a snaží se jim je zajistit (i s těmi svými chybami). A ty ostatní nepřesvědčíte, i když pro jejich chování neexistuje společensky přijatelná omluva.

Když zakážete tresty, drzé děti ničím nepřimějete, aby pravidla dodržovaly. Ničím!

Společenské následky výchovy bez přiměřených trestů můžou být nedozírné a nevratné. Vážně hrozba trestu nefunguje? Sice se ekonomicky nespokojeně srovnáváme se Západem, ale bezpečnost tady máme jednu z nejlepších. Kromě určitých lokalit se při určité obezřelosti prakticky nemusíme bát chodit venku. Ani za tmy. Tak si toho važme!

Takže zrušíme vězení, protože tresty nefungují? A jak se ochráníme před nežádoucím chováním? Budeme ho tolerovat a zločincům jenom domlouvat? Asi jako Breivikovi?

Když deset lidí přijde do města, kde se zločin netoleruje, budou se statisticky pravděpodobně špatně chovat jen jeden nebo dva z nich. Když přijdou do města, kde se zločin toleruje, bude krást, loupit nebo vraždit většina z nich. Tak to bohužel je. Nezbytná pravidla a nezbytné tresty. A žádným zbožným přáním to nezměníme.

Odpověď na otázku z titulku článku je ANO, určitá míra trestů do 21. století patří a vždycky bude patřit. Ale určitá míra do 21. století nikdy patřit nebude, přesto se bude kvůli lidské přiirozenosti části lidí bohužel stále vyskytovat. A pořád proti týrání budeme bojovat všemi silami. Vy snad věříte v opak? Že dosáhneme skutečné Utopie?

Argumentovat tím, že plácnutí nebo naplácání na zadek je nedůstojné, je naprostá pitomost. Bez možnosti přiměřených trestů se z naší společnosti stane národ nevychovaných a nevychovatelných spratků. Ukázky takové výchovy jsou mnohdy k vidění už dneska. Hajzlík za školou si jde s kamarády do cirkusu ukrást zebru, protože když není ve škole, může si přece dělat co chce, ne? A nikdo mu nic nemůže.

Hlavní součástí výchovy je samozřejmě komunikace a vysvětlování, které ovšem na dvouleté dítě nezabere, aby neuteklo do silnice. Nebo když po sobě kluci přes zákaz střílejí v lese z luků. Když chlapeček na pískovišti někomu soustavně ubližuje nebo bere hračky. Na toho žádné domlouvání ani vysvětlování nezabírá. Někdy jsou tresty nezbytné.

Děti totiž mají nedovyvinutý prefrontální kortex, kde se vyhodnocují rizika. Prefrontální kortex řídí sebekontrolu a odolávání pokušení. Jak chcete všechny děti vysvětlováním přimět, aby respektovaly pravidla? Velká část dětí vysvětlování přijme, u jiných pohoříte na celé čáře a nic s nimi nehne. A leckdy vysvětlení pochopí a přijmou, ale stejně si to udělají po svém. Typické klučičí pyromanské pokusy jsou toho důkazem.

Děti nejsou malí dospělí! Mají svá práva, emoce a důstojnost, ale nemůžeme na jejich rozum a sebeovládání klást stejné nároky jako na dospělé! Mají své neúplné představy o světě, dětské a naivní. Jejich uvažování díky nezkušenosti a jednostrannosti identity často zamíří úplně neočekávaným směrem. Proč dítě se sirkami zapálí dům nebo spolyká hezké pilulky, a to i když mu vysvětlíme, že je to nebezpečné, a odkýve, že to chápe? Proč velká část i rozumných dětí (při pokusu) odejde s neznámým člověkem do jeho auta, když je naláká na štěňátka, i když ví a dokáže Vám zcela jasně vysvětlit, že jít někam s cizím pánem je nebezpečné?

Za rozbitou vázu určitě trest na místě není, pokud dítě nevyvádělo schválně a není to následek jeho svobodného zlobivého rozhodnutí. A pak si ale trest zasloužilo. Některá forma trestu na jedno dítě zabere, na jiné ne. Nemůžete paušalizovat. Na některé děti nezabere nic. Ale rozhodují o tom rodiče, kteří jsou jenom lidé. A i ti nejlepší rodiče s nastudovanou psychologií můžou svým vysoce vykonstruovaným psychologickým přístupem dětem ublížit (Nebudeme dítě chválit za úspěchy, abychom mu nevzali vnitřní motivaci, že? Že pak dítě strádá pocitem nedostatku ocenění od rodičů, je už nenapadne.). Všeho má být s mírou. Svobody, oboustranného respektu i pravidel.

Zodpovědnost za výchovu dětí nesou jen a pouze rodiče. Samozřejmě musí stát děti chránit, o tom diskusi nevedeme. Děti musí odmalička vědět, jaké tresty jsou ještě úměrné a jaké ne. A musí být díky školce a škole absolutně přesvědčené, že neúměrné tresty (ani šikanu) netolerujeme a že se fakt musí ozvat. Že si nic takového nezaslouží.

... že neúměrné tresty (ani šikanu) netolerujeme a že se fakt musí ozvat.

Že je někdy trest nespravedlivý? Ano, je. Je snad život ve všem všudy spravedlivý? Není. Jsou snad rodiče dokonalí? Nejsou. Je společnost dokonalá? To už vůbec ne.

V práci vás snad šéf nepotrestá, když odfláknete práci? Tresty (hlavně hrozba trestu) vymezují určité typy hranic. Až sem se smí a dál ne. I mezi opicemi a slepicemi panuje přísná hierarchie a pravidla. A běda tomu, kdo by je chtěl porušovat.

Motivace je pozitivní (třeba touha) a negativní (například strach). Jsou to emoce dané evolucí. A pozitivní motivace nevydrží věčně. Často se brzy vyčerpá a vyprchá. Ať si to idealisticky popíráte sebevíc. Pokud nedokážete v dítěti vyvolat a udržet touhu dělat, co má, a nedělat, co nemá – a to u nevyvinutého dítěte dokáže málokterý rodič, protože děti bývají ve svých zájmech a touhách přelétavé – nutně potřebujete mít nějaký nástroj, jak dítěti vymezit hranice a zajistit jejich dodržování.

Absolutně neprosazuju časté nebo neúměrné tresty. Facku a jakékoli údery na hlavu bych jako nebezpečné zakázala úplně. I když v afektu je člověk mimo sebe a někdy to fakt nedokáže ovlivnit. A psychické tresty leckdy ublíží víc než naplácání – s mnohem delšími psychickými následky než trest, který se skončením výprasku a vyhubováním uzavře.

Když byly moje děti malé, někdy zřídka vařečka nebo ruka na zadek lítat musela - za soustavnou neposlušnost ano. Jinak jsou totiž domácí pravidla na draka a můžete si je strčit ... víte kam. Do sběru.

Přesto měly moje (teď už dospělé) děti doma skoro naprostou svobodu a o hranicích se mohlo vždycky diskutovat, rozebírat, přemýšlet. Taky ty hranice byly rozumné a vlastně přirozeně dodržované. Hodně jsme rozebírali všelijaké výchovné názory, vyprávění o zážitcích lidí a diskuse kolem nich. To snad je cíl, ne? Vychovat dnešní děti a mladé, aby dobře vychovali své děti, nezanedbávali je kvůli mobilům, naučili je neubližovat zbytečně nikomu a nemyslet jenom na sebe.

Ne zakazovat plácnutí na zadek ve snaze neúspěšně zabránit skutečnému týrání. To jsou naprosto odlišné věci.

To, co prosazujete Vy, právě nejde, je to nereálné. Rozčílit se na dítě, zvlášť když člověka pořád dokola vytáčí, je biologicky naprosto přirozené. A rozčílí se i kliďas. Máte pravdu v tom, že musíme tlačit společnost a rodiče k tomu, aby ovládali intenzitu a frekvenci křiku i trestů.

Vztek cholerika je bohužel hormonální afekt - psychicky v tom okamžiku neovladatelný. Přesto i takový cholerik může být celkově dobrý táta, kterého by člověk za jiného nevyměnil. Jak účinná je terapie na zvládání vzteku? To nevím a neumím si její účinek na skutečného cholerika představit.

K čemu bude, když bude "zákaz fyzických trestů" zakotvený v zákoně? Na tyrany to stejně nezabere. To si neděláte iluze, že ne?

Když nebudete rodiče za fyzické tresty trestat (taky podle Vás neúčinné, že jo?), tak to nemá vůbec žádný význam. Jenom člověk, který oprávněně naplácá dítěti, bude mít pocit, že v očích všech kolem spáchal zločin. Že ho budou za výchovu dítěte pomlouvat (když už ne udávat). Sousedka se na něj bude dívat jako na vraha.

Kdo bude dítě bít schválně a neoprávněně, dá si setsakra pozor, aby to nikdo netušil - tak to přece dělají všichni tyrani. Dovedou dítě zmanipulovat, aby je neprozradilo.

A až jednou společnost dospěje k tomu, že jako Barnevernet bude trestat i za křivý pohled, smutné povídání o smrti babičky (=psychické týrání dětí smutkem) nebo za plácnutí na zadek, tak vyčůrané psychopatické děti udají svoje rodiče nebo je budou jediným (třeba i schválně vyprovokovaným nebo vylhaným) plácnutím na zadek vydírat po zbytek svého dětství, zatímco ty týrané děti to budou mlčky snášet stejně jako doteď.

Chráníte své děti před každým bebíčkem? Jasně že je potřeba děti chránit a nevystavovat je kruté realitě předčasně. Jsou křehké a citlivé. Ale musíte je časem připravit i na život v té ne zrovna milosrdné realitě. Musí zvládnout přežít nudu i necitlivost okolí. Velkou část výchovy zvládnete s pomocí příběhů jiných, ale musí si i samy ledacos prožít. A čím víc nesnází (do určité míry, úměrně věku a schopnostem) přežijí, tím líp zvládnou dospělý život.

Dnešním dětem, stejně jako mnoha dospělým, schází emoční odolnost, schopnost snášet zátěž. A není to jejich chyba. Doba se mění a musíme na děti brát ohledy, ale nesmíme z nich vypěstovat skleníkové květinky, které se zhroutí, jakmile se někdo s pozdvihnutým obočím podiví, že neudělaly svou práci a podobně. Musíme je naučit, jak mají se svými emocemi zacházet, jak mít dost pozitivních emocí na to, aby je ty negativní nezavalily. To vůbec není taková samozřejmost, jak to vypadá. A život je o tréninku a realitě zvládání náročných situací, ne o vyhýbání se jim za každou cenu.

Spolužačka nám říkala, jaký obrovský rozdíl je mezi lidmi přicházejícímí jako imigranti do Austrálie z různých společností. Za komunistů naši emigranti patřili k těm, kteří byli odhodlaní udělat cokoli a snést jakoukoli zátěž, aby se v nové společnosti uplatnili. Začít klidně podřadným mytím nádobí, naučit se dobře jazyk a ukázat, že stojí za víc. Bez toho odhodlání by nenašli sílu odejít jinam.

Ze společností, které kladou dítě a jeho naprostou svobodu na piedestal a nesmí ho vychovávat a zkřivit mu ani psychicky vlásek na hlavě, přicházejí lidé, kteří čekají, že se o ně někdo postará. Drzí, nevychovaní, bezohlední. Myslí jen na sebe a své pohodlí. Takové děti (a lidi) tady chceme taky vychovávat?

Zlenivěli jsme a zpohodlněli (já taky). Změny ve společnosti jsou potřeba. Na základě společenského konsensu, všeobecného souhlasu. A na základě vědeckého zdůvodnění.

Tvrdíte, že "Neobstojí zde ani argument, že tělesné trestání u dětí zlepší jejich chování a morálku, protože odborné studie dokládají opak." Jaké odborné studie? Když to používáte jako argument pro zákaz v zákoně, musíte určitě mít skutečné vědecké podklady. V tom případě k Vašemu článku neodmyslitelně patří důkazy – odkazy na konkrétní studie, ať můžeme sami posoudit jejich parametry a platnost. Zatím ale u žádného takového článku nikdy žádný odkaz nebyl. Proč?

Dítě musí rodičům věřit, že ho mají rádi. Pokud ho rádi nemají, zákaz ho nezachrání.

Dítě musí i při tom naplácání rodičům věřit, že ho mají rádi. Pokud ho rodiče rádi nemají, žádný přehnaný zákaz trestů ho před traumaty neochrání. A to ani sebelepší zákon ovlivnit nedokáže. Chápete to?

Chraňte týrané děti! Hlasitě odsuzujte násilí! Hledejte způsoby, jak se o týrání dozvědět, šiřte osvětu mezi dětmi, vychovávejte a hlavně naučte vychovávat, ale nezakazujte naplácání na zadek!